Ztraceni v Indii (2008)

 

krátký fotokomiks o dlouhém bloudění

po státech Himachal Pradesh, Haryana, Punjab a Uttar Pradesh

 

text: Jenda

fotky: Jenda, Jiřík, Mája (fotogalerie)

 

 „jak jsem to viděl, cítil a prožil, tak jsem to i sepsal, lehké cenzuře jsem se však stejně neubránil“ J

 

 

 

20. září - sobota

 

Naše malá výprava se schází na letišti 21. září 2008, pár hodin před plánovaným odletem. Honzovi není úplně nejlépe, užívá antibiotika a přechází angínu. Ani Jirka se necítí dobře, o čemž nás každou chvíli přesvědčuje jeho kašel. Poté, co si necháme zabalit batohy, se naloďujeme na letadlo a vzlétáme směr Moskva. Při startu to lehce hází a skáče, následkem čehož má Marie lehčí krizi a tváří se jak opařená. Dostáváme se do letové výšky a stewardky roznášejí jídlo. Investuji první tři dolary za dobře vychlazenou plechovku dánského piva.

 

 

 

Na moskevském letišti pouze proběhneme tranzitním koridorem a před další osobní prohlídkou stačíme polknout jedno rychlé lahvové. Let z Moskvy je úplně pohodový, ale Marie má při startu opět krizi. Zbytek letu probíhá normálně, takže v Delhi přistáváme někdy po druhé hodině ranní místního času. Naše batohy naštěstí dorazily s námi, takže můžeme směle vyrazit vstříc novým zážitkům a dobrodružstvím.

 

 

21. září - neděle

 

Po opuštění letištní haly se do nás okamžitě pouští vysoká vlhkost. Na to, že jsou tři hodiny ráno, je docela horko a na ulicích kolem letiště dost živo. Naše nosy zaznamenávají nepříjemný smrad z hnijících odpadků a bůhví z čeho ještě. Nabídek taxikářů a jejich nahaněčů si nevšímáme a nastupujeme na autobus do centra.

 

Cestou míjíme hromady bordelu a odpadků na ulicích, na chodnících a autobusových zastávkách se povalují spící lidé. Jedeme autobusem na MAIN BAZAAR a poté pokračujeme pěšky na vlakové nádraží. Probouzející se MAIN BAZAAR, ve dne živé pouliční centrum plné krámků a prodavačů, vypadá při vycházejícím světle docela nevlídně, tmavé uličky, v nich zaparkované rikšy a v nich spící rikšové, po ulicích se motají toulaví psi, všude jsou hromady nepořádku, oprýskané baráky a všudypřítomný smrad.

 

 

Na nádraží je několik front, u jednoho okénka se objednávají lístky na pár dní dopředu, u dalších okének se prodávají lístky na dnešní vlaky. Neustále nás nahaněči tahají do patra, kde se prý prodávají lístky pro cizince. V patře nádraží ale vůbec nikdo není, tento kolotoč absolvujeme dvakrát. Všude nám říkají něco jiného, a tak náš vlak do Kalky odjíždí během našeho dohadování s chlapíky z cestovek, kteří se snaží vyšponovat cenu lístku tvrzením, že všechna místa jsou nenávratně obsazená. Marie je jako vždy aktivní, všechno musí vědět a znát, ještě že jí máme, zařídí snad i nezařiditelné. Nakonec kupujeme lístky jako ostatní „normální“ cestující a mizíme pryč z nádražní haly, která slouží jako útočiště žebráků, čekárna a noclehárna pro cestující i domov nemajetných Indiánů.

 

Obhlídka přijíždějících a odjíždějících vlaků a hemžení na nádraží mne nenechává ani na chvilku pochybovat, že české dráhy, potažmo česká nádraží, lokomotivy i celé vlaky, stejně tak chování cestujících u nás doma, je někde úplně jinde, než vybavení indických nádraží a chování a zvyky indických cestujících. Se zděšením sleduji, jak lidé vykonávají své potřeby z nástupiště, případně přímo z odstavených vlaků rovnou do kolejiště. Na nádraží probíhá rekonstrukce kolejového svršku, ovšem opravárenská četa a mechanizace na nádraží v Delhi vypadá jak z předminulého stolení. Umounění a špinaví dělníci se rukama hrabou v hromadě odpadků a hlíny, přičemž použitelný stavební materiál nakládají na záda zubožených oslíků, nebo jej rovnou sami odnáší ve špinavých roztrhaných pytlích.

 

Vlak pojede až kolem poledního, máme pár hodin času a tak utíkáme co nejdál z přelidněného špinavého nádraží. Máme štěstí, hned za pár rohy nalézáme malý park, dokonalou oázu klidu a míru uprostřed zrovna se probouzejícího velkoměsta. Usedáme na lavičky, občerstvujeme se kořalkou a vstřebáváme první setkání s Indiány a jejich kulturou, pozorováni pouze několika místními siláky, kteří si v rohu parku vybudovali skromnou posilovnu. Párkrát se pokusí navázat rozhovor, po několika zdvořilostních frázích a radách nás však přenechávají dalším a dalším zájemcům o rozhovor. Jedinou radost z tohoto klidného místa nám kazí boule na Honzově čele, která se objevuje chvilku po zákeřném ataku bodavým hmyzem. Stejně tak mne nepotěšil obří pták, který usoudil, že jeho výkaly se budou skvěle vyjímat zrovna na mých zatím ještě čistých kalhotách. Po krátké debatě, zda se jednalo o bodnutí malarického moskyta nebo jen obyčejného komára, raději aplikujeme domácí medicínu.

 

 

Cestou zpět na nádraží procházíme evidentně nefunkčním detekčním rámem a nereagujeme na slova místní vojenské hlídky, všichni svorně odcházíme a děláme, že je nevidíme, čekám, zda-li se ozvou varovné výstřely do vzduchu… Nakonec nás zřejmě shledali být mírumilovnými turisty, protože nikdo za námi nejde.

 

Konečně přijíždí náš vlak, bohužel, stojíme na špatném konci nástupiště a tak nás štiplístek vykazuje k nekonečně vzdálenému druhému konci vlaku, prodíráme se snad tisícihlavým davem lidí, kteří evidentně chtějí cestovat právě naším spojem, po krátké honičce a chvilce strachu, že vlak opět pojede bez nás, se dostáváme do našeho vagonu, pár míst je naštěstí volných. Jirka s Marií okupují horní lehátko a téměř ihned usínají, já si na pozvání domorodce přisedám k partě Indiánů a Honza postává kdesi v uličce a střeží klid a bezpečí našich batohů. Cesta do Kalky probíhá v pohodě, nastoupivších žebráků si nevšímám, od pokoutných prodavačů si kupuji maximálně balené sušenky a balenou limonádu. Po nějaké době se uvolňuje celé jedno kupé a tak ho zabírá naše unavená parta. Honza konečně usoudil, že je čas nabrat další síly a zavírá oči, Marie ho po malé chvíli následuje do říše snů. Návštěva vlakové toalety mi konečně dává rozřešení otázky, proč řada cestujících raději volí nástupiště, případně otevřených dveří vlaku k vykonání potřeby, než nečisté vlakové záchodky.

 

 

Kalka, místo našeho prvního zastavení, je docela čistá. Nacházíme první hotýlek hned na kopci nad nádražím a ubytováváme se. Po krátké procházce po městě a hledání autobusového nádraží mne udivuje relativně silný provoz i v neděli večer, pomalu mi však začíná lézt na nervy neustálé a téměř nepřetržité troubení všech motoristů. Po procházce nacházíme pěknou restauraci, chvíli přemýšlím, zda je možné přežít celý měsíc na sušenkách a balené vodě a docházím k názoru, že nikoliv, objednávám si tedy kuře s pálivou omáčkou a čapátí. Pro jistotu večer na pokoji opět aplikujeme pálené a uléháme do postelí.

 

 

Po pár klidných okamžicích se celá okolní oblast noří do ticha a tmy, je to první, bohužel nikoliv poslední výpadek proudu, který v Indii zažijeme. Recepční našeho hotelu je docela pohotový a bleskurychle nahazuje obrovský naftový agregát, který se shodou okolností nachází přímo pod naším oknem. Pozitivní i negativní stránky nastalé situace na sebe nenechávají dlouho čekat. Sice máme opět světlo, avšak náš pokoj se začíná plnit spalinami a při tom šíleném hluku dokáže spát jen Marie. Nechápu, jak to dělá, asi je po tom dlouhém letu a náročném prvním dni skutečně unavená. Po dvaceti minutách už to nevydržím, vybíhám z pokoje a lehce zvýšeným hlasem se snažím vysvětlit recepčnímu, že klidný chod jeho agregátu mi nedovolí usnout, bohužel bezvýsledně. Vracím se s nepořízenou na pokoj naplněný dýmem a výfukovými plyny, Jirka začíná být také lehce podrážděný. Honza jen apaticky popíjí slivovičku a chystá se do spacáku. Poté, co ucpeme jindy jistě velmi užitečný větrací otvor polštářem, mi opět lehce povolují nervy a opět v trenýrkách vybíhám na chodbu za recepčním. Po krátkém dohadování a výhružkách o nezaplacení hoteliérem požadovaných peněz za náš pokoj slibuje nechat běžet agregát jen po nezbytně nutnou dobu. Po třetí již na recepci naštěstí chodit nemusím, hoteliér plní svůj slib a my můžeme jít klidně spát. Stejně jako Marie, která bude tuto historku znát pouze z vyprávění.

 

 

22. září - pondělí

 

Z Kalky odcházíme okolo 11 hodiny dopolední. Tento den se zapíše černě do mých vzpomínek, neboť jsem ztratil gumičku do vlasů (ještě že mám i jednu náhradní). Odcházíme na autobusové nádraží a poté se vydáváme busem do 96 kilometrů vzdálené Shimly, kam dorazíme po čtyřech hodinách drkotání a poskakování při stoupání směrem do himálajských kopců. Škoda jen, že někde na trati úzkokolejky z Kalky do Shimly došlo k sesuvu půdy a zasypání tratě, cesta tímto vláčkem je podle našeho knižního průvodce velmi hezká.

 

 

 

V Shimle nás chvíli po výstupu z autobusu zastihne silná přeháňka, vytahuji své pláštěnkové pončo za 96 Kč a zjišťuji, že plní svou funkci stejně dobře, jako Jirkovo za 1200 Kč. Ještě v průběhu lijáku se vydáváme směrem k centru a hledáme banku na rozměnění pár dolarů. Zrovna v době našeho příjezdu neteče v Shimle voda (až na vodu dešťovou, té jsou plné ulice), nefunguje internet a banky nerozměňují tvrdý americký dolar na rupie. Dává se s námi do řeči chlapík s igelitkou a po krátkém rozhovoru nás zatáhne do krámku s elektronikou, kde místní překupník mění naše dolary za rupie. Kurz je dobrý. Chlapík s igelitkou chce bakšiš za umožnění směny, nakonec ho odbývám českou dvacetikorunou - na památku. V centru poblíž Scandal Pointu nás odchytává Kašmírec a táhne nás k hotelu, cena za ubytování je příznivá a pokoje hezké, rozhodujeme se zde zůstat. Večer si dáváme jídlo v luxusní restauraci, garlic chicken a pivo extra strong. Po návratu na hotel nám Kašmírec vaří výborný kašmírský čaj ze kterého je cítit skořice a mandle. Poté přichází jeho bratr a nabízí nám internet a průvodcovství na výletě jeepem, případně možnost treku. Slibujeme, že o tom popřemýšlíme. Chvilku před spaním ještě s Honzou sledujeme místní sportovní kanál s ženským Wrestlingem.

 

 

 

23. září - úterý

 

Během snídaně na hotelové terase se zničehonic objeví velký opičí samec a za nehezkého vřískotu se vrhá Marii do zad. Zacloumá s její umělohmotnou židličkou a vyklízí pole, cestou zpět ještě zuřivě tříská do otevřených okenic. Po snídani nám Kašmírec ve své kanceláři opět nabízí možnost vyjet jeepem blíže k Tibetu a podniknout několikadenní trek. Nakonec odmítáme a alespoň chvilku surfujeme po netu, posílám několik emailů a dívám se na novinky z domova.

 

 

Podnikáme pěší túru na Chadwick Waterfall, je to pěkná vycházka bujnou vegetací, vodopád je krásný, celkový dojem kazí jen všudypřítomné plastové obaly od limonád nadnárodních firem. Cestou zpět začínáme pospíchat, protože je to dost do kopce a odpolední přeháňka přichází vždy okolo páté hodiny. I když je krátká, je i nebývale silná. Jen co vylezeme do prudkého kopce, stačíme nakoupit pár banánů, a je to tu. Ukrýváme se ve špinavé jídelně a všichni kromě mne si dávají čaj. Po shlédnutí místní kuchyně to neriskuji a raději si sedám na kryté zápraží, kde pozoruji začínající slejvák. Po průtrži mračen přichází krupobití. I přes krátkou dobu přeháňky spadlo mnoho vody a na některých místech je silná vrstva krup. Jsem rád, že nás tento slejvák nechytil v prudkém kopci nad vodopádem, i když by to asi byla zajímavá zkušenost.

 

 

 

 

 

 

 

Po dešti vyrážíme zpět k Shimle a procházíme čtvrtí v britském stylu. Centrum Shimly je velmi hezky upraveno a kupodivu je tu i čisto. Cedule s nápisy Keep Shimla Clean mají pravděpodobně velkou moc na chování a zvyky místních.

 

Večer trávíme na pokoji a dlouhou chvíli si ukracujeme karbanem a ucucáváním slivovičky. Ještě že neprošel můj návrh hrát o rupie, protože ten večer mi vůbec nešla karta.

 

24. září - středa

 

Po ránu mne lehce bolí hlava a bříško, pravděpodobně se jedná o dozvuky předešlé večerní párty. Z hotelu odcházíme ve 12 hodin a vydáváme se k místnímu autobusovému nádraží. Cestou si na bazaru kupuji novou gumičku do vlasů za 2 rupie. Autobus do Dharamsaly bohužel odjíždí až za hodinu a půl. Vzhledem k neustálému dotírání žebrajících dětí se raději přesouváme na parkoviště nad autobusákem a celé to lidské hemžení sledujeme shora.

 

 

 

Cesta do Dharamsaly trvá asi deset hodin. Už po pár kilometrech jízdy jsem plně přesvědčen o tom, že náš řidič zešílel a snaží se nás mermomocí zabít. Jede co to dá, do zatáček místo brzdění troubí, předjíždí kamiony, osobáky i jiné autobusy. Na naší silnici jsme jednoznačně nejrychlejší vozidlo a přes vesnice se řítíme osmdesátkou. Sedíme s Honzou hned za řidičem, takže máme celou cestu výhled na jeho bláznivé kousky, ještě že mám po ruce lahvičku s domácí pálenkou. Tiše se modlím, aby mu náhodou ještě k tomu všemu nezazvonil telefon. Cestou jsem viděl celkem tři situaci, kterým v naší odborné terminologii říkáme skoronehody. Začínám přicházet na to, proč že to vlastně všichni neustále troubí. Řítíme se do levotočivé zatáčky, co je za zatáčkou, je jedna velká neznámá. Zatroubíme a když se z druhé strany nic neozve, není třeba vůbec brzdit. Klakson se také náramně hodí při průjezdu vesnicemi. Stačí zatroubit a lidé, krávy, psi, stánkaři i všichni ostatní účastníci silničního provozu se našemu šílenému řidiči klidí z cesty. Zkrátka a dobře, kdo troubí, ten jede, kdo netroubí, ten jako by vůbec nebyl. Cestou dostáváme informaci, že někde před námi spadl most, nebo se na něm stala nehoda a silnice je dál neprůjezdná. Na okolní krajinu pomalu padá černočerná tma. Náš řidič bleskově nalodí znalce místních poměrů a vydáváme se na objížďku. Sjíždíme z hlavní cesty a po pár odbočeních se dostáváme na tmavou silničku širokou sotva tak pro jedno vozidlo. Přemýšlím, co se stane, pojede-li proti nám kamion. Po chvilce takovýchto úvah se myšlenky stávají realitou a my stojíme tváří v tvář naloženému náklaďáku značky TATA. Nastává krátké vyjednávání, kdo že bude couvat na příhodné místo, kde se obě vozidla dokáží vyhnout. Vzhledem k tomu, že náklaďáku nesvítí zadní světla, rozhoduje se náš řidič couvat i s autobusem plným lidí. Raději vystupuji z autobusu a tak jako několik dalších spolucestujících si ulevuji za zadním kolem náklaďáku. Zpět do busu se rozhodně nehrnu, pouze s napětím očekávám, jestli autobus sklouzne ze silnice vpravo či vlevo. Po několika desítkách metrů se silnička rozšiřuje a zdá se, že náklaďák dokáže projet. Klobouk dolů před naším řidičem, i přes jeho bláznovství je to mistr volantu.

 

Rychle nastupuji do autobusu a opět se vydáváme vstříc Dalajlamově exilovému sídlu v Dharamsale. Dumám nad tím, co nás ještě může na této bohem zapomenuté objížďce potkat, když se ozve tupá rána. Předpokládám, že jsme píchli pneumatiku, ale našeho řidiče ani štiplístka jako by se to netýkalo. Zvesela spolu rozprávějí a evidentně se dobře baví. Po další půlhodině jízdy a jednom překonaném brodu se konečně vymotáme z temnoty a ocitáme se v malém městečku. Stavíme a moje obavy se potvrzují, na zadní nápravě bouchlo na levé straně vnitřní kolo. Místní automechanik je však zručný a s pomocí řidiče, štiplístka i některých aktivních spolucestujících sundají ze střechy kolo nové, to píchlé vyndají, dají na střechu a na jeho místo dají rezervu. To všechno stíhají v čase okolo 30 minut.

 

 

Cítím, že opravený autobus zase nabírá rychlost a náš řidič chce dohnat zpoždění vzniklé nutností objížďky. Zbytek cesty uteče již bez zvláštních příhod. Do Dharmasaly přijíždíme v půl jedenácté večer. Pár rikšů nám nabízí své služby – zbytečně. Potřebujeme se dostat do MacLeod Ganj, což je nějaké dva kilometry do kopce. Jsou ochotni nás tam odvézt za 150 rupií. Jirka si bohužel v průvodci přečetl, že zde funguje taxi za šest rupií na osobu, rikšové jsou tedy odkázáni do patřičných mezí a my se vydáváme do tmy směrem k MacLeodu, tedy aspoň doufám, že jdeme tím správným směrem. Po zdolání mírného převýšení jsem rozhodnut zaplatit celou rikšu sám, rozhodně nechci tahat další dvě hodiny těžký bágl a pak ještě bůhví jak dlouho hledat ubytování. Znovu zkouším štěstí a oslovuji rikšu. Cena je dobrá, odveze nás nahoru do MacLeodu za 140 rupií. Skvěle, ušetřili jsme oproti původně požadované taxe celých 10 rupek (asi tak 3,30 Kč – rozpočítávat na osobu to už ani nemá cenu). Bohužel, cestou na MacLeod se ukazuje, že stoupání je nad síly našeho malého autíčka, každou chvíli musí někdo vystoupit a lehce zatlačit. Konečně jsme v MacLeodu. Jak se zdá, tak hotely jsou docela plné a na „naše“ poměry docela drahé. Takže nezbývá než absolvovat další pochodové cvičení s batohem nočním MacLeodem. Zatímco si s Honzou dávám u stánku pivo, snaží se Marie s Jirkou projít celou čtvrť v honbě za hotelem jejich snů. Nakonec se ocitáme v Questhousu s pokoji za 300 rupií na noc. Je to sice díra, máme plesnivé stěny a trochu to tu smrdí, ale díky Bohu za to. První půlhodinku v našem novém domově zabíjíme hmyzáky všech možných velikostí a tvarů. Ještě že máme dostatek kořalky, to pak jde práce hned lépe od ruky. Kolem půlnoci usoudíme, že již není co zabíjet a tak se ukládáme ke spánku.

 

 

25.9. – čtvrtek

 

V sedm ráno nás budí nepříjemný všudypřítomný řev. Odhaduji to na japonštinu. Raději ani nevycházíme z pokoje, protože japončíků je plná terasa. Slyšíme velmi rozčilenou Japku a klidný hlas našeho hoteliéra. Snaží se jí po dobrém vysvětlit, že ač měli rezervováno x míst již od včerejška, tak poté, co se nedostavili, nabídl jejich pokoje nám. Zdá se, že budeme muset vyklidit pokoje dříve, než je obvyklé L. Nakonec ta hádka pro nás dopadla dobře, Japonci vyklidili pole a my můžeme v tomto tichém a mírumilovném prostředí zůstat. Snažíme se dospat spánkový deficit zapříčiněný japonskými vetřelci. Poté, co vstaneme, vydáváme se na ranní obhlídku města a prohlídku Dalajlamova paláce. Dnešní den zde probíhá Čtení. Dalajláma má projev ke všem, kdož chtějí poslouchat. Celou dobu zní jeho hlas z amplionů.

 

 

    Prohlížíme si Tibetské muzeum a poté se vydáváme dále do útrob paláce Jeho Svatosti. Dovnitř objektu nás vpustí až po odložení všech zakázaných věcí. Kamer, fotoaparátů, zbraní, cigaret a dalších. S údivem zjišťuji, že mám snad vše kromě pistole. A to ani nepočítám pepřový sprej proti psům a obušek na opice. Po důkladném odzbrojení procházím detekčním rámem, podstupuji osobní prohlídku a vydávám se hlouběji do chrámového komplexu. Máme štěstí, sotva jsme zapluli do zahrady mezi desítky turistů a místních následovníků Dalajlámova učení, objevuje se sama Jeho Svatost. Párkrát kývne rukou a rozdává úsměvy, poté nasedá do automobilu a odjíždí.

 

 

Po audienci u Dalajlámy si dopřáváme oběd, načež následuje krátký výlet k místnímu vodopádu a návštěva Hindského svatostánku. Cestou procházíme okolo pravého bazénu plného domorodých plavců.

 

 

 

 

 

 

V Bhatsu, vesnici pod vodopádem, měníme dolary na rupie a seznamujeme se s Lenkou, Češkou, která si v Indii našla manžela a žije tu již tři roky. Dává nám zajímavé a důležité rady do života. Zároveň nás odrazuje od naší cesty dále na sever. Sníh přišel zcela neobvykle o měsíc dříve a horská sedla a silničky vedoucí na sever jsou prý neprodyšně zasypány sněhem. Ladakh, původní cíl našeho putování, se vzdaluje.

 

 

 

 

Večer si děláme malou párty se dvěma místními Indiány a jednou Izraelkou podivného jména. Je to docela drsné děvče. Potom, co si doma odkroutila povinnou vojenskou službu, se vydala do Indie, v Delhi si koupila ojetý motocykl značky Royal Enfield a vydala se cestou necestou po indických silničkách rovnou do Dharamsaly.

 

 

26.9. – pátek

 

Ráno vstáváme neobvykle brzy v osm hodin. Po snídani v Tibetské restauraci se vydáváme na túru na Triund. Směr známe, nemůžeme zabloudit. Beru si své staronové trekové hole a těším se, jak je využiji. Prvním krokem je výšlap nad Bhatsu. Je hrozné horko, leje ze mne jako z vola, Honza nasadil tempo a mizí mi z dohledu. Marie s Jirkou se potácí někde pode mnou. Výstup bere hodně energie a Slunko neúprosně praží. Dostáváme se k prvnímu stánku s potravinami, po krátkém občerstvení vyrážíme dál.

 

 

 

To ještě netušíme, že jsme sešli z cesty a zatím celí natěšení se vydáváme do džungle. Prašná kamenitá cesta pomalu mizí, prodíráme se čím dál tím hustším porostem a šplháme do kopce. Chvílemi si připadám jako horská koza, drápeme se po velkých kluzkých kamenech jen proto, abychom se o chvíli později vnořili do ještě hustějšího porostu. Dvě hodiny se pereme se zeleným peklem a sami sebe přesvědčujeme, že jdeme správně. Triund již nemůže být daleko. Na malé mítince si dopřáváme krátkého oddychu. Honza se vydává na průzkum, Jirka někde vzadu hledá toalety. Chápu se foťáku a pořizuji momentky okolní džungle. Po očku sleduji Marii a udržuji nezávaznou konverzaci. Ta se však během chvilky stává docela závažnou. Marie se opírá o své hůlky, ale něco je špatně. Lehce vykřikne a po hlavě se vrhá dolů z kopce. Ztrácím jí z očí a slyším praskot dřevin, kterak se její tělo propadá hlouběji a hlouběji. V tu ránu zapomínám na focení a vybíhám k místu, kde mi zmizela z dohledu. V očekávání toho nejhoršího dobíhám na místo jejího skonu (pardon, skoku) a zjišťuji, že se nachází nějaké dva metry pode mnou v poněkud bizarní pozici. Mluvím na ní, je sice trochu v šoku, ale zdá se, že nemá nic zlomeného. Pomalu ji tahám z díry a cítím její součinnost, bude to dobré. Po chvilce je to opět ta stará dobrá Marie, jen trochu víc poškrábaná než obvykle, lehce potlučená, zato bohatší o další zajímavý zážitek.

 

 

 

 

Vydáváme se dále a už nám v hlavách hlodá červík … vydali jsme se špatným směrem. Cesta se změnila v cestičku, cestička v chodníček a chodníček zmizel. Jsme v pytli, někde hluboko v džungli. Radost mi neudělala ani zvířecí stopa ve vlhké hlíně. Vypadá jako kočičí, ale je několikanásobně větší. Copak to asi může být za zvířátko? Že by medvídek, nebo snad leopard? Nevím, na indickou faunu jsem asi ve škole chyběl. Pomalu se prokousáváme těžkým terénem, až se dostáváme k trávovému políčku. Políčko není ten nejlepší výraz, je to pole a ty kytky jsou vážně přerostlé, takové jsem ještě neviděl. Po krátké poradě se shodujeme na faktu, že jsme skutečně sešli z cesty a je třeba pomýšlet na návrat.

 

 

Vydáváme se tedy zpět a po dost dlouhém čase se konečně dostáváme do míst, kde jsme již dnes byli. Čas máme, rozhodujeme se proto napodruhé dobýt Triund. Široká cesta stoupá do kopce, cestou potkáváme pár turistů, z toho dvě Češky s průvodcem. Krajina a hory nad Triundem je podle jejich slov nádherná, stálo by za to pobýt tam pár dní. Bohužel jsme bez vybavení a noc chceme strávit v MacLeodu. Po hodině a půl výstupu se dostáváme k dalšímu stánku s občerstvením a nádherným výhledem na MacLeod Ganj a velkou část Dharamsaly. Chystá se pravidelný deštík o páté. Rozhodujeme se zde, pod krytým stánkem s příjemným stánkařem, strávit hodinku než to přejde. Dalším, kdo využívá ochrany stánku před deštěm je postarší turista, Fin. Hovoří o tom, kterak během dneška spatřil v okolních kopcích několik medvědů.

 

 

Hra mraků, světla a stínů, vytváří nádherné výhledy na Dalajlamovo sídlo. Bouřka, jak rychle přišla, tak rychle odešla, bohužel, čas se natolik naklonil, že nezbývá, než si z dálky vyfotit Triund a vydat se na zpáteční cestu.

 

 

 

 

 

Zpáteční cestu volíme jinudy, než jsme přišli. Parta se trhá, já s Honzou jdeme v první skupině. Přicházíme do vesnice, podle všeho by to mělo být Bhatsu, ale nějak nejsme schopni se odtud vymotat. Dobrou půlhodinu bloudíme po vesnici a přemýšlíme kudy kam. Naštěstí přichází druhá skupina, míjí nás a míří někam mezi domy. Po chvilce se vydáváme za nimi a zjišťujeme, že jejich orientační smysl je o stupeň vyšší než ten náš. Konečně máme dobrý směr a míříme zpět do MacLeodu. Poslední dva kilometry jedeme s Honzou rikšou, druhá skupina má buďto dost sil, nebo šetří rupie. Po horké koupeli a večeře u Tibeťanů vypuká další večerní party s hotelovými Indiány a mladičkou Izraelkou. Během všeobecného veselí seznamujeme naše nové Indiánské přátele s chutí pálených švestek. Zdá se, že mají s tímto nápojem lehký problém. Dost dlouho jim trvá, než se rozhodnou polknout, a když nakonec přeci jen polknou, hned by to vyplivovali. Také grimasy, které provází všechny jejich loky, jsou velmi zvláštní. Přesto všechno statečně pijí a nic si nedělají z našeho přejícného smíchu. Povedený večírek.

 

 

27.9. – sobota

 

Po budíčku balíme a dopřáváme si rychlou snídani u Tibeťanky. Loučíme se s Izraelkou a vydáváme se na další cestu. Busem cestujeme do Mandi, 100 kilometrů vzdáleného městečka, celá cesta trvá asi 6 hodin. Rozhodně nejedeme fast busem, stavíme v každé druhé vesnici, cesta je dost namáhavá. Po příjezdu procházíme městem a hledáme průvodcem doporučovaný hotel Raj Mahal. Po chvilce bloudění ho nalézáme a ubytováváme se. Hotel je velmi hezký, místní restaurace Copa Cabana a nádherná zahrada má své kouzlo. K večeři si dávám výborné grilované kuře Tandoori Chicken. Po večeři se vydáváme na noční obhlídku města, touláme se nákupní galerií Indira Market a obcházíme několik místních mostů. Po procházce si dáváme pár partiček karet a před zalehnutím plánujeme další cestu.

 

 

 

 

28.9. – neděle

 

Dnes je příšerné horko. Taky komáři nám nedají od samého rána oddechnout a jdou po nás jak diví. Vydávám se s Honzou rikšou nahoru do kopce Tarn Hill. Během jízdy se náš řidič asi lehce zamyslel nebo ho upoutalo něco v kopci pod námi a téměř najel do protijedoucího vozidla (myslím, že to byla škodovka). Po divokém manévru u krajnice se opět dostává do formy a s přehledem nás bezpečně doveze na vrchol kopce. Prohlížíme si místní chrám a osvěžujeme se v nedalekém Café restaurantu.

 

 

 

 

Marie s Jirkou konečně dorazili po svých a po nezbytné prohlídce celého okolí se společně vydáváme pěšky zpět do Mandi. Pokračujeme přes autobusové nádraží dále po cestě, kterou jsme včera přijeli. Cestou jsme totiž zahlédli několik honosných chrámů. Prvním chrámem je Sikhský svatostánek. Po prohlídce se vydáváme dál a za mostem navštěvujeme Hindský chrám. Po návratu na hotel si opět dopřáváme pořádné jídlo a pár super strongů (pivo s obsahem alhokolu okolo 8 procent).

 

 

 

 

 

 

 

 

29.9. – pondělí

 

Po snídani se vydáváme k Indira Marketu a domlouváme si Jeep do 100 kilometrů vzdáleného Rampuru. Nakonec přistupujeme na cenu 3000 Rupií. Náš řidič neumí téměř vůbec anglicky, tak je alespoň klid a neotravuje nás cestou obvyklými otázkami. Po včerejším večírku jsem ostatně rád, že nemusím s nikým moc komunikovat a užívám si výhledy z našeho terénního vozidla. Řidič několikrát zastavuje u místních automechaniků a poptává opravu rezervy. Po obhlídce auta a především pravé přední pneumatiky přemýšlím, zda-li jsem vybrali to správné autíčko.

 

 

 

Cestou do Rampuru překonáváme Jalori Pass, sedlo položené ve výšce 3200 metrů nad mořem. Konečně se nám otevírají pohledy na zasněžené vrcholky hor. Při sjezdu z Jalori Passu potkáváme TATA bus a já docházím k přesvědčení, že tato vozidla prostě zvládnou jakoukoliv situaci a jakýkoliv terén.

 

 

 

   

V blízkosti Rampuru je konečně dobrá asfaltka, nebýt častých sesuvů půdy a na vozovce nasypaných balvanů, cesta by rychle utíkala. Přijíždíme do Rampuru a hned zkraje nás vítá dům posazený na silnici. K tomuto sesuvu pravděpodobně došlo jen před několika málo dny, vlivem sutin na hlavní přístupové cestě se zde vytváří dlouhá fronta vozidel. Rampur se mi vůbec nelíbí, je to malé špinavé město posazené v prudkém kopci. Sesuvy půdy jsou tu zřejmě běžným jevem. Ubytováváme se těsně nad řekou v ušmudlaném hotýlku. Díky posledním sesuvům neteče v celém Rampuru voda. Ubytování se zdá být levné, 170 Rupií za pokoj a noc. Ovšem nepočítali jsme s nutností odstranění nepřátelských hmyzáků. Ihned po ubytování se s Honzou dáváme do práce a během chvilky decimujeme řady nechutně velkých pavouků. Pro jistotu ještě odsouváme postel do prostředku místnosti, odhazujeme zasmrádlé plesnivé deky a takto očesaný zbytek našeho lože deratizujeme kolem dokola pořádnou dávkou Autanu. Po půlhodině práce jsme konečně s výsledkem spokojení a vydáváme se na večeři. Cestou ještě vybíráme z Honzova účtu 20 000 rupií, protože banky jsou v tomto městě jaksi nepřipravené na zástupy zahraničních hladových turistů. Noc proběhne bez větších incidentů, Autan zřejmě udělal své a zástupci hmyzí říše se raději drží v bezpečné vzdálenosti od naší postele plné chemie. I tak jsem se nevyspal, polovinu noci někdo hrozně chrchlal ve vedlejší místnosti. Také Jirkovi se této noci přitížilo, opět se u něj objevuje pořádný kašel.

 

 

 

 

30. září – úterý

 

Hned následující den opouštíme Rampur a vydáváme se busem do Recong Pea. Vzhledem k sesuvu poblíž Rampuru je třeba objet pár okolních údolí navíc. Tím se cesta opět neúměrně prodlužuje. Tato jízda autobusem je zdaleka nejzajímavější, jakou jsme zatím jeli. Chvílemi se asfalt ztrácí a my projíždíme tankodromem. Jelikož sedím na úplně poslední lavici, dokonale si vychutnávám každou nerovnost, kterou přejíždíme. Náš řidič se jako obvykle snaží jet na čas nehledě na povrch, proto se každou chvíli ocitáme snad dvacet čísel nad vlastními sedadly. Držíme se všeho, co je na dosah, opírám se o okolo sedící Indiány a jsem zapřený nohama, přesto přese všechno mám pocit, že každou chvilku vyletím střechou ven z autobusu. Na všechno se dá zvyknout, takže když se k divoké jízdě přidávají oblaka zvířeného prachu, netečně nandávám sluneční brýle na oči a obličej co chvíli zakrývám kapesníkem nebo kloboukem. Když prach lehce poleví, spěšně vyklepávám klobouk a otřepávám šaty. Bohužel předčasně, prachová pole nekončí a tato situace se opakuje několikrát za sebou. Projíždíme měsíční krajinou. Chvilku jedeme podél řeky, poté stoupáme vysoko nad řeku a pod námi se otevírají stometrové srázy. Jsem rád, že jsem se dnes nenacpal k okénku a nevidím, co je pod námi, když se natěsno vyhýbáme protijedoucím náklaďákům a autobusům. Bohatě mi stačí Honzův výraz v obličeji a jeho občasné hlášky typu: „ty vole, to je díra“. Stále jedeme podél řeky a čím dál tím více stoupáme. Cestou míjíme několik rozestavěných projektů vodních elektráren. Jedná se o impozantní stavby. Při projíždění malé občerstvovací stanice je nám silnice úzká a bokem se otíráme o stojící náklaďák. Kromě sedřeného laku a promáčklého boku se nic vážného nestalo, proto se vesele pokračuje dál.

 

 

Po 6 hodinách a 90 kilometrech se dostáváme do cíle naší cesty. Přijíždíme do Recong Pea a vydáváme se na obvyklou honbu za co možná nejlevnějším ubytováním. Tímto bohulibým způsobem trávíme další hodinu. Pomalu mi to věčné hledání toho nej nej nej hotýlku začíná lézt krkem. Honza je evidentně stejného názoru. Nakonec se stejně vracíme do prvního prozkoumaného hotelu. Konečně se ubytováváme, hotýlek má dokonce vlastní bar. Není nad to, spláchnout prach z cesty dobře vychlazeným pivkem. A že jsme toho prachu dnes spolykali. Ani nemám moc hlad, jak jsem se nasytil cestou. Znovu se opakuje situace z Rampuru s netekoucí vodou, holt máme s Honzou štěstí na pokoje. Alespoň že máme z hotýlku krásný výhled na zasněžené vrcholky Kinnaur Kailash. Panorama okolních štítů je úchvatné. Po domluvě s našimi soudruhy se u nich alespoň osprchujeme a já ve dvou džberech vody přepírám značnou část svého šatníků. Aspoň že máme na pokoji televizi a můžeme dát před spaním pravidelnou chvilku TV Wrestlingu.

 

 

 

1. října – středa

 

Ráno při snídani se setkáváme s krajany, oprava, jsou to Moraváci. Je jich pět, mají ve výpravě baby a chystají se přelézt Charang Pass (5 300 m.n.m.) a dále pokračovat do Chitkullu. Navzájem si předáváme informace, neboť i my jsme měli namířeno do Charang Passu. Jeden z Moraváků nám popisuje tamní krajinu i obtížnost výstupu. My na oplátku přikládáme informace od našeho hoteliéra, který nám přechod nedoporučil z důvodu napadnutí čerstvého sněhu. Moraváci se však nenechají od svého úmyslu umluvit, shání nějaké zásoby a kolem oběda se vydávají jeepem směrem k sedlu. Půjdou dokud to půjde, a když už to nepůjde, tak to prý otočí. Chvíli přemýšlíme, že bychom se vydali za nimi, ale okolní hory nejsou Krkonoše. Po konstruktivní debatě a krátké poradě s knižním průvodcem se rozhodujeme pokračovat dále jeepem až do Chitkullu, malé vesnice v nadmořské výšce 3 500 m.n.m a případně zkusit dobýt Charang Pass z druhé strany. Jsem zvědav, zda-li se ještě někdy s těmito moravskými dobrodruhy setkáme. Dle mého názoru nikoliv.

 

Po snídani se vydáváme pěšky směrem na Kalpu. Jedná o takový malý místní skanzen. Cestou se zastavujeme v chrámu Gordes Turga, kde jsme svědky tak trochu ponurého koncertu.

 

Cesta nad Peem se kroutí ze strany na strany, proto se s Honzou vydáváme přímo do kopce, cesta necesta. Druhá část výpravy nám brzo mizí z očí a my stoupáme stále výš a výš. Po půlhodině stoupání si uvědomujeme, že jsme opět zvolili špatnou variantu a vydáváme se po vrstevnici původním směrem. Po další půlhodině konečně nacházíme Kalpu, jen zcela nečekaně vylézáme z lesa kousek nad ní. Nevadí, procházka jablečnými sady s výhledy na okolní šestitisícovky a skutečně starobylou Kalpu dává bloudění zapomenout.

 

 

 

 

 

 

   

 

Po prohlídce Kalpy a občerstvení v restauraci, kde na jednoho hosta připadá sedmdesát much, se vydáváme na zpáteční pochod. Pro jistotu se vydáváme po silnici, neradi bychom zase někde sešli z cesty. Druhá část výpravy je bůhví kde, tudíž se musíme spolehnout sami na sebe. Bohužel, již po půlhodině ostré chůze si uvědomujeme, že ne všechny silnice vedou zpět do Pea. Ptáme se místních na cestu a ti nám ukazují směr, ze kterého jsme přišli. Co naplat, vracíme se a po dalších rozhovorech snad konečně máme tu správnou silničku. Sbíháme dolů z kopce a již značně unaveni se dostáváme do Pea. Přicházíme ovšem z jiné strany a tak znovu netušíme, kde že to vlastně jsme. Jestli je náš hotel pod námi, či nad námi, vlevo či vpravo. Apropó, jakže se vlastně jmenuje náš hotel? Nevím, Honza také neví. Tak nějak jsme se ráno zapomněli zeptat. Vypadá to zase na docela dobrodružné odpoledne. Horko těžko nacházíme autobusové nádraží, když už jsme tady, ptáme se na možnost dopravy do Chitkullu. Busem to je opět výrazně levnější než jeepem, ale když si představím tu cestu tankodromem zpět a poté zas přejíždět nacpaným busem do druhého údolí, jsem pro jeep, ať to stojí, co to stojí. To ovšem neřeší náš stávající problém, kterak nalézt náš hotel.

 

 

Přemýšlíme, jak se doptat. Nakonec nás napadá spásná myšlenka, jelikož nás autobus při příjezdu vyhodil někde v centru, kde obvykle bývá i bazar, ptáme se domorodců na „main bazaar“. Posílají nás z kopce dolů podél autobusového nádraží. Míjíme vojenskou základnu a dostáváme se do uličky plné krámků a obchůdků, ta nás vede dále z kopce až se dostáváme na naše známé náměstíčko. Sláva Bohu výletu, jsme zachráněni. Z dálky se na nás směje náš hotýlek s honosným názvem SnowView. Doplňujeme s Honzou naší metodiku „jak se neztratit v cizím městě“ o důležitý bod: před každým odchodem z hotelu je třeba se přeptat na jeho jméno. Na hotelu se po nějaké době objevuje i Jirka s Marií, také trochu zbloudili, do Kalpy se vůbec nedostali a byli až někde nad hranicí lesa. Byl to dlouhý den, proto opět usedáme do putyky. Pohled do místní kuchyně a na našeho kuchaře mi na hladu příliš neubírá, spíše naopak. Zábava pomalu vázne, když do putyky vstupují tři zápaďani. Podle obličejů a jejich oblečení je tipujeme na krajany. Po jejich zkušebním „ahoj“ se dáváme do družného rozhovoru. Je to parta kamarádů z Moravy věkem tak kolem pětačtyřiceti let, kteří dorazili do Pea na kolech. Sice mi není jasné, jak přežili ta prašná pole a strmý tankodrom, ale jsou tady. Přemýšlím o jednom starém přísloví, které praví: “Co Čech, to muzikant“. V tomto případě se ale hodí drobná úprava a to na: „co Čech, to magor“. Chlapci nesouhlasí, že prý nejsou žádní Češi, nýbrž Moraváci. Nechávám je při tom a myslím si své. Každopádně posedět s krajánky nad žejdlíkem piva je rozhodně příjemný zážitek. Přesto jsem rád, když večírek končí a já si mohu konečně pořádně odpočinout.

 

…šéfkuchař ve své vypulírované svatyni…

 

 

2. října – čtvrtek

 

Ráno se vydáváme taxíkem do Racchamu (1 400 Rupií), což je poslední vesnička před cílem naší dnešní cesty – Chitkullem. Dá nám to trochu práce zlomit Jirku na cestu jeepem (autobus je přece jen výrazně levnější), ale Marie se naštěstí přidává na naší stranu. Chitkull se nachází na konci Sangla Valley, za ním je už pouze indický vojenský checkpost, následuje země nikoho a čínský checkpost. Taxikář jede dobře, nikam se nežene, umí dobře anglicky, takže cesta hezky ubíhá. Na naše požádání nám pouští kazetu s místními lidovkami. Toto dopoledne mi opět není úplně nejlépe, přemýšlím, zda na mne pomalu neleze horská nemoc. Honzovi také není do zpěvu.

 

Cestou nám místní hlásí, že kdesi před námi se stalo jakési neštěstí. Po chvilce přijíždíme k místu dopravní nehody. Marně hledám nabourané vozidlo. Teprve poté, co řidič přistaví jeep těsně u hrany srázu, vidíme kdesi hluboko pod námi malou bílou obouchanou krabičku. Krabička bývala dříve jeepem, ale po tomto pádu už asi navždy zůstane vrakem. Konečně jsme v Racchamu. Údolí Sangla (nebo také Baspa) je skutečně nádherné. Loučíme se s taxikářem, nasoukáme na sebe batohy a vydáváme se k deset kilometrů vzdálenému Chitkullu. Okolní krajina je velmi malebná. Všude září barvy podzimu a ostré slunko všem barvám dodává zajímavých odstínů. Deset kilometrů a pár set výškových metrů zdoláváme ještě za světla a ubytováváme se v pěkném Questhousu. Po večeři se parta vydává na krátkou prohlídku Chitkullu, já se zatím vydávám do říše snů.

 

 

 

 

 

 

3. října – pátek

 

Ani dnešní ráno se necítím nejlépe, vytahuji z torny Ercefuryl a ihned ho aplikuji. Honzovi je jako obvykle také pěkně zle. Po snídani si zaplatíme pouze jeden pokoj, všichni v něm necháváme nepotřebné věci a vyrážíme do kopců strávit následující noc někde nad Chitkullem. Náš hoteliér nás vybavuje radami a ukazuje cestu. Nejdříve sestoupíme hluboko k Sangla river a poté se vydáváme prudce vzhůru. Výstup je velmi strmý, žádná chůze po vrstevnici, pouze přímo nahoru. Trekové hůlky odvádí dobrou práci. Ocitáme se na mítince s výhledem na Chitkull a dáváme si krátkou pauzu.

 

 

 

 

 

 

Po chvilce pokračujeme dále a nabíráme další výškové metry. Dostáváme se do krásného hájku, okolní krajina hýří všemi barvami a celkovou atmosféru dokreslují okolní zasněžené vrcholy. Shazujeme batohy do houští a poutáme je k sobě ocelovým drátem, člověk nikdy neví, na koho může ve výšce čtyř kilometrů narazit J. Dále se vydáváme již jen s nejnutnějším vybavením a vodou. Dostáváme se nad hranici lesa a pokračujeme kolem horské bystřiny. Stále stoupáme, ale už ne tak prudce jako na začátku našeho putování. Stoupáme až k hranici sněhu, naši výšku odhadujeme na 4 500 m.n.m. Další cesta je bez maček trochu riskantní, deseticentimetrová vrstva sněhu v prudkém kamenitém kopci nám bere možnost dostat se blíže ledovci, který již nebude dále než hodinu cesty.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jelikož odbyla třetí hodina, vydáváme se zpět k batohům, je třeba sehnat dřevo na oheň a připravit si lože. Cestou dolů si užíváme nádherné výhledy. V ledovcovém potůčku nabíráme vodu a rovnou jí filtrujeme přes Jirkův nový mechanický filtr. Škoda jen, že k obsluze tohoto malého zařízení je potřeba minimálně tří šikovných lidí. Jako kuchyň si zvolíme nevelký dolík nahrubo vydlážděný plochými kameny. Marie začíná připravovat večeři a zbytek osazenstva se vydává na dřevo. Vláčím za sebou malou břízku a přemýšlím, jaké zvířátko všude v okolí zanechává ty malé bobky a kdo asi tak vyrobil ty ostatní – desetkrát větší. Tma padá docela rychle a my si připravujeme noční lože. Celta pod nás, pak čtyři spacáky vedle sebe a přikrýt se nepromokavým pončem. Marie chce být uprostřed, ani se jí nedivím. Stále mi nejdou z hlavy ty velké bobky a tak druhé krajní místo „raději“ přenechávám Honzovi.

 

 

 

 

Výrazně se začíná ochlazovat, takže na sebe navlékám celý obsah krosny. Jsem zvědav, jak se v nočním Himálaji osvědčí pět let starý sepraný spacák do pěti stupňů a zbrusu nová alumatka. Přesouváme se do dolíku, kde jsme alespoň trochu chráněni před poryvy větru. Horké těstoviny s omáčkou z pytlíku přišly docela vhod. Ještě více vhod přichází i pálené. Večer hezky plyne, jelikož se dost ochladilo, zakládáme oheň. Chvílemi je to spíše vatra, ale myslím, že hajný na nás tuto noc asi nepřijde. Je čas jít spát, ohniště přikrýváme velkými kameny a lezeme do pelechu. Dlouho nemůžu usnout a tak pozoruji hvězdy nad hlavou. Je to nádherný pohled, přestože ani jedno souhvězdí neznám podle jména. Spolunocležníci pokojně oddychují, až na Jirku. Co ten dokáže vyplodit za zvuky, je to holt borec. Každopádně se při tom jeho žvatlání, chrčení, chroptění, kašlání a chrápání nedá vůbec usnout. Raději se dále věnuji hvězdám a snažím se počítat ovečky. Chvílemi i zaberu, ale buďto mne probudí chlad, nebo se vždycky vyděsím, když Jirka začne nanovo. Párkrát se budím s pocitem, že nás navštívil huňáč. Naštěstí to pokaždé byl jen Jiří. V tomto duchu se ubírá celá noc, takže se za rozbřesku budím jak domlácený.

 

 

4. října – sobota

 

Dnes je to na den přesně, co jsem před třiceti lety poprvé spatřil světlo tohoto světa. Uteklo to nějak moc rychle... Každopádně jsem po dnešní probdělé noci docela unaven. Zběžný pohled na Honzu napovídá, že i jemu už bývalo lépe. Ty naše ranní nevolnosti začínají zavánět stereotypem. Okamžitě proto vyklízíme pole a nečekáme ani na ranní čajík. Mizíme hezky po anglicku a náš páreček zanecháváme svému osudu vysoko nad námi.

 

 

Ihned po příchodu na hotel oba svorně polykáme Ercefuryl a padáme do pelechu. Stačí pár hodin v posteli a člověku je hnedle lépe. Po návratu Jiříka s Marií obdržím krásný pugét z horských květin a hřejivé blahopřání. Po obědě se vydáváme na obhlídku čtyři kilometry vzdáleného checkpostu.. Hned po našem příchodu k checkpostu vybíhají dva vojáci v civilu a dávají se s námi do řeči. Dál je možné jít jen se speciálním povolením a za nějakých 50 kilometrů člověk narazí na čínské pohraničníky střežící tibetskou hranici. O Sangla valley náš chytrý knižní průvodce mluví jako o nejkrásnějším údolí v celém Himálaji. Něco na tom bude, okolní krajina je prostě výjimečná. K večeři si dopřáváme bramboračku z pytlíku, kterou Jirka ukuchtil na podlaze naší koupelny. Byl by jí uvařil u sebe na pokoji, ale to mu Mája striktně zakázala. Nevadí, důležité je, že benzínový vařič se opět osvědčil. Bramboračka je výborná a dává možnost vzpomenout milované české kuchyně.

 

 

 

 

 

5. října – neděle

 

Dnes nás čeká přejezd do města Sangla. Cesta jeepem proběhla bez zvláštních událostí. Při projížďce místa, kde došlo nedávno ke zřícení jeepu, již stojí tyče s modlitebními praporky připomínajícími to neštěstí. V Sangle se ubytováváme hned u hlavní silnice a vydáváme se na prohlídku města. Nejprve navštívíme Karmu, nejstarší vesničku v okolí. Prohlédneme si tamní svatostánek a stařičkou horskou pevnost. Vzhledem ke skutečnosti, že se pevnost nachází vysoko v kopci, otevírají se nám zajímavá panoramata.

 

 

 

 

 

 

 

Oběd si dáváme v restauraci na hlavní silnici nedaleko našeho hotýlku. Zkouším Chowmein, čínské nudle. S celou partou se shodujeme, že takhle špatné jídlo jsme ještě neměli. Ani výhled z retauračky za moc nestojí. Tam, kde dnes stojí montovaný most, byla ještě před nedávnem normální silnice ve svahu. Na mostě se usilovně pracuje a dělníci zalévají pylony ohromným množstvím betonu. Sesuv, který odnesl silnici, strhnul i několik domů. Svědčí o tom trosky v přírodou nově vybudovaném údolí.

 

 

    Neodvažuji se nudle dojíst, raději platíme a já rovnou odcházím na toaletu. Jirka s Marií se vydávají na obhlídku níže položených částí Sangly, Honza a já riskujeme návštěvu další restauračky. Objednáváme si dvě piva a dohadujeme si s hospodským kulečník. Na to hospodský odbíhá pryč na ulici a po chvíli se vrací se dvěma super strongy. Jak říká staré přísloví: “náš zákazník, náš pán“, jinými slovy: „není-li pivo a zákazník si ho žádá, hospodský se vydá na nákup a sežene vše požadované“. Jdeme ještě okouknout kulečníkový stůl. Jednak se kolem něj tísní několik místních a jednak je tak obrovský, že nás okamžitě přechází chuť na partičku biliáru. Raději se vydáváme na obhlídku hlavní ulice a marně se pídíme po krámku s internetem. Internet tu asi neznají, horší ovšem je, že nemůžeme nikde sehnat ani pitnou balenou vodu. Štěstí máme až po dlouhém hledání v malé tibetské restauraci, kde nám hospodská konečně prodává pár zaprášených plastových lahví. Večer trávíme na hotelové terase a zlepšujeme si hororový zážitek z oběda pořádným kotlíkem gulášové polévky z pytlíku. Tento večer se jde spát brzo, neboť nás čeká vstávání o páté a poté dlouhý přesun do Chandigarhu.

 

 

6. října – pondělí

 

Budík nás probouzí v neuvěřitelných pět ráno. Ztěžka se soukáme ze spacáků a balíme. Ještě za tmy odcházíme z hotelu a čekáme na bus. Po ulici se motají toulaví psi a jsou nepříjemně zvědaví. Sangla se pomalu probouzí do nového dne a my konečně odjíždíme naším spojem. Těsně za Sanglou zjišťujeme, ač neradi, že jsme opět narazili na řidiče magora. Zase se jede co to dá, bezhlavě se řítíme vysoko nad propastí vykousanou divokým tokem Sangly. Protijedoucí vozidla míjíme jen velmi natěsno. Přejíždíme pár lehčích sesuvů, na kterých už bagry odstranili ty největší balvany a hlínu udusali do alespoň přibližné roviny. Sedím opět s Honzou na zadní lavici pro šest lidí. Jestli dobře počítám, je nás tu natěsnáno osm. Autobus je chvílemi docela nacpaný a zadní dveře se neustále samovolně otvírají, hlavně v zatáčkách. Řidič se snaží jet načas a i z vyděšených pohledů spolucestujících čtu obavy nad jeho duševním zdravím. Štiplístkovi je to evidentně jedno, a tak jsme odevzdáni na milost a nemilost šílenci za volantem.

 

Kinnaurskému dědkovi, co sedí po mé levici, není moc dobře. Nejdříve si zakrývá oči a snaží se udržet rovnováhu na rozhopsaném sedadle. Po chvíli si zakrývá ústa a začíná se na mne tlačit. Druhou rukou naznačuje, že bude každou chvíli zvracet. Co to jde, uvolňuji mu místo a on se cpe dál k okénku. V cestě mu ovšem sedí Honza a ještě jeden Indián. Uhnout není kam. Honza dává dědovi jadrnou češtinou rady a doufá, že vydrží ještě alespoň chvíli. Nakonec se dědek přeci jen dostává k vytouženému cíli, otevírá okénko a hluboce se z něj naklání…. Po chvíli se zdá, že už mu je o něco lépe, pro jistotu však zůstává sedět při otevřeném okně. Na základě této skutečnosti si uvědomuji, že je asi skutečně něco špatně. Když už se dělá z jízdy zle od žaludku i místním horalům uvyklým cestování v těchto spartánských podmínkách, nevypadá to s námi asi příliš růžově. Přichází přestávka a já jsem rád, že mohu vystoupit, trochu se protáhnout a dát si denní dávku banánů. S údivem zjišťuji, že děda nebyl jako jediný stižen nevolností. Autobus je po celé své délce pokryt zvratky. Ještě jsem ani nedojedl druhý banán, když se z okna vyklonil mladík školního věku a následoval příkladu podobně postižených spolucestujících. Odcházím dál od autobusu a raději sleduji přípravu jídla v jedné z místních vývařoven. Další jízda se nese v předchozím duchu, řidič jede jak o život ve stylu brzda-plyn-brzda. Ještě že začínáme pomalu stoupat a do kopce mu přecpaný autobus nejede tak rychle. Děsím se chvíle, kdy se vyšplháme do sedla a on se znovu pustí do stíhání všech vozidel stylem kamikadze. Pomalu se začíná kazit počasí, husté chuchvalce temných mraků se převalují podezřele nízko nad údolím. Myslel jsem, že horší už to nebude, ale velmi jsem se mýlil, déšť vnáší do naší „jízdy smrti“ nový rozměr. Ještě že nastoupila parta puberťaček, které odlehčují situaci a každý rizikový manévr kvitují smíchem či lehce vyděšenými výkřiky. Nedaleko Rampuru projíždíme místem sesuvu, díky kterému jsme směrem do Pea museli absolvovat dlouhou objížďku a masáž zadnic na tankodromu. Místo sesuvu je pouze rozježděno neustále pracujícím bagrem a vejde se na něj stěží jedno vozidlo. Za strženou krajnicí se otevírá bezedná propast a já si najednou přeji být co nejdál odsud, nebo alespoň nesedět v tom přeplněném autobuse s bláznivým řidičem za volantem. Nakonec jsme přeci jen všechny nástrahy hor překonali a dostáváme se do Shimly. Místo po hlavní silnici však jedeme jakousi boční uličkou a kolona stojící v protisměru nás nenechává na pochybách, že i zde se děje něco významného.

 

 

Poněkud si poopravuji názor na našeho řidiče. Projet některými úzkými profily už skutečně vyžaduje velké mistrovství. I tak se zdá být poskakování v koloně nekonečné. Po dvou ztracených hodinách padá tma a my konečně máme Shimlu za zády. Do Chandigarhu zbývá ještě pár hodin cesty a na mne doléhá apatická únava. Jsem rád, že tma přikryla utržené hrany silnice i srázy pod nimi a odevzdávám se osudu. Cestou nás stihla ještě jedna dopravní zácpa, už nevím, kde to bylo, ani kolik času jsme tam strávili. Každopádně jsme nabrali další zpoždění.

 

Poslední úsek cesty jedeme poloprázdným busem a tak opět vidím na silnici před sebou. Řítíme se nocí zcela nelogicky po pravé straně vozovky a téměř neustále troubíme, opět jsme jednoznačně nejrychlejší ze všech. Na předměstí Chandigarhu se začínají objevovat světelně řízené křižovatky. Náš řidič je buďto slepý, nebo za tím volantem spí. Na červenou ani nepřibrzdí, prostě jen pořádně zatroubí a jede se dál. Konečně přijíždíme na autobusové nádraží v Chandigarhu. Dnes to bylo opravdu náročné. Je půlnoc a v autobuse jsme strávili celých sedmnáct hodin. Ujeli jsme něco málo přes 300 kilometrů, snědl jsem pět banánů, balíček sušenek a vypil dva litry vody, mám toho dost. Okamžitě se nabízí rikšové, že nás odvezou do hotelu. Přistupujeme na jejich nabídku a jedeme do sektoru 17, kde je množství hotelů. Bohužel, první hotel má pokoje za 2 600 rupií a druhý za 1 600 rupií na noc a i když jsem velmi unaven, uznávám připomínky našeho párečku ohledně ceny hotelu. Vydáváme se hledat něco levnějšího. A tak hledáme a hledáme, chvilku pěšky, chvilku rikšou, hledáme a nenacházíme. Ve městě se koná nějaký festival, spousta hotelů je prostě plná. Po další hodině hledání a drobné hádce s rikšáky nás tito odváží do sektoru 43 a táhnou k hotýlku. Hoteliér ještě kupodivu nespí, tak vyjednáváme podmínky. K dispozici je pouze jeden pokoj za 600 rupií. Každopádně všechny 4 nás tam nechce, můžeme se ubytovat jen dva. Marie začíná pomalu ztrácet nervy a Jirka dostává spásný nápad. Co takhle přespat v parku. S díky odmítáme. Znovu a znovu dotírám na hoteliéra, nakonec nabízí dva pokoje, z toho jeden vlastní, ale zcela nesportovně zvedá cenu i za ten původní pokoj. Za oba pokoje si říká 2 000 rupií. Marie rezignuje a s Jirkou se chystají k odjezdu z města. Nemám náladu se s nimi dohadovat, pokud chtějí, ať si jedou. Bereme s Honzou původní nabídku jednoho pokoje za 600 Rupií a naše parta se dělí. Je jedna hodina po půlnoci.

 

 

7. října – úterý

 

Budím se o deváté ráno, jsem odpočatý a plný energie. Začíná jeden z nejdobrodružnějších dnů našeho pobytu, ale to zatím ještě vůbec netušíme. Jirka s Marií jsou bůhví kde a tak se po vydatné koupeli vydáváme s Honzou na průzkum města. Opět mu není dobře, přesto vyrážíme do ulic. Nechceme podruhé udělat stejnou chybu jako v Recong Peo, a tak si na recepci zjišťujeme název našeho hotelu. Jsme v SunRise Hotelu. Každopádně město Chandigarh je dílem známého architekta Corbusiera a je poskládáno z dlouhých bulvárů a navzájem kolmých ulic, které jednotlivé čtvrtě rozdělují na sektory. Ztratit se v tomto městě snad ani není možné. Nejdříve si prohlédneme autobusové nádraží v sektoru 17 a zjišťujeme odjezdy do Amritsaru. Poté se vydáváme rikšou směrem k ROCK GARDEN, parku s impozantní sbírkou sošek vyrobených z průmyslových zbytků. Po prohlídce se přesouváme k výletnímu místu, jezeru Sukhna Lake.

 

 

   

 

 

 

 

Vzhledem k náročnosti předchozího dne se rozhodujeme koupit cestou zpět na hotel pizzu a poté si dát na hotelovém pokoji odpočinkové odpoledne pod běžícím větrákem. Po koupi pizzy si bereme rikšu a udáváme adresu hotelu v sektoru 43 na ulici Jan Marq. Rikšák nás ujišťuje, že ví kde se náš hotel nachází, tak vyrážíme. Po půlhodině bloudění v sektoru 43 se s rikšákem loučíme a najímáme jiného. Tento už skutečně ví, kde se nachází náš hotel a na každou otázku odpovídá: “no problem“. Bohužel, po dalším ztraceném čase, projetí mnoha ulic i projížďce po Jan Marq, ho opět opouštíme. Tato situace se opakuje ještě třikrát. Zkrátka a dobře, opět jsme se ztratili. Pozoruji Honzu, jak s ubíhajícím časem zapomíná na svou ranní nevolnost a čím dál tím nervózněji přemýšlí o tom, co všechno nechal na hotelovém pokoji a zda-li to ještě někdy uvidí. Mne samotného ta situace ze začátku docela baví, ovšem po dvou a půl hodinách a čtyřech vystřídaných rikšách, už poněkud méně. Jeden rikšák si po krátké projížďce říká o nekřesťanskou sumu 500 Rupií, odmítáme se s ním bavit, strkáme mu do ruky dříve domluvenou částku a odcházíme. Chvíli za námi sice něco pokřikuje a já přemýšlím, jestli si nevolá na pomoc své kamarádíčky z řad rikšů, aby z nás vymáčkli jím požadovanou sumu peněz… Rozhodujeme se pro záložní plán, vrátíme se zpět na autobusové nádraží, které jsme si prošli ráno a poté se vydáme po bulváru Jan Marq. Tam někde přece musí být náš hotel. Na autobusáku ještě navštívíme turistickou informační kancelář a ptáme se, zda někdo nezná hotel SunRise. Úředník nás posadí k šéfovi do kanceláře a my mu odvyprávíme smutný příběh našeho dnešního putování. Slibuje nám pomoc a i když stále řeší spoustu jiných věcí, po půlhodině čekání z něj vypadne zásadní informace. Hotel SunRise se nachází nikoliv v sektoru 43, nýbrž v sektoru 52. To by vysvětlovalo, proč jsme po trojitém projetí sektoru 43 hotel nenašli. Ještě ke všemu sektor 52 už není Chandigarh, ale navazující městečko Mohali. Děkujeme direktorovi kanceláře, bereme rikšu a udáváme nový cíl v sektoru 52. Cestou přemýšlíme, co podnikneme dál, pokud by snad v cestovní kanceláři neměli pravdu, nenapadá nás už nic jiného, než se nechat vysadit na ulici Jan Marq a celou jí projít odshora až dolů, dokud prostě nebudeme úspěšní. Naštěstí měl direktor pravdu a my konečně, po třech hodinách jízdy rikšou, přijíždíme do slumu v Mohali a již z dálky vidíme nápis Hotel SunRise. Jsme zachráněni. Pizza je už dávno studená, ale i tak chutná skvěle. Vylepšujeme náš návod, kterak se neztratit v cizím indickém městě. Nestačí pouze zjistit jméno hotelu, pro jistotu je třeba si vždy vzít také vizitku se správnou a přesnou adresou J. Honzovi se kupodivu po této hledací eskapádě a krátkém odpočinku udělalo lépe, a tak večer opět vyrážíme do města. Tentokrát už se vybavujeme potřebnou vizitkou hotelu, jen pro jistotu, a míříme do hospody australského typu Down Under někde v sektoru 17, o které velmi pěkně mluví náš knižní průvodce.

 

 

8.října – středa

 

Po budíčku se s Honzou přesouváme na autobusové nádraží v sektoru 43 a okamžitě nasedáme na autobus mířící do Amritsaru. 239 kilometrů dlouhou trasu zdoláváme asi za 6 hodin. Silnice do jisté míry připomíná naší dálnici. Dva jízdní pruhy pro každý směr jsou rozděleny zeleným pásem. Jaksi ale chybí mimoúrovňové křižovatky a sem tam potkáváme kravičky, kola a rikšy pohybující se v protisměru. Řidič, vousatý Sikh s turbanem na hlavě, jede co to dá, honí se s ostatními autobusy, ale na rozdíl od předchozí zkušenosti z hor se mi zdá, že jede bezpečně. Stav této silnice umožňuje vyšší rychlosti a řidiči to jaksepatří využívají. Není se co divit, že cestou vidím jeden otočený traktor, čelně nabouraný autobus a náklaďák ležící na boku. Po příjezdu do Amritsaru jsem opět lehce vyděšen. Je to špinavé město plné prachu, ulice jsou úplně přecpané auty, motorkami i cyklisty. Přejít některé komunikace vyžaduje velkou dávku odvahy a aspoň trochu štěstí. Bereme si rikšu a ten nás po krátkém bloudění bere do Quest Housu, kde už pár dní přebývá zbylá polovina naší výpravy. Zrovna sedí na internetu, Jirka si stěžuje, že jeden z počítačů probíjí a neustále se dožaduje Marie, aby to sdělila na recepci.

 

 

 

S Honzou se rychle ubytováváme, dáváme zaslouženou sprchu a všichni čtyři se vydáváme na rychlou prohlídku Sikhského nejsvětějšího místa, chrámu Golden Temple. Vede nás starý domorodec, který se stylizuje do role průvodce. Před vchodem do templu odevzdáváme boty a chceme vstoupit, fousáčům střežícím vchod se ovšem nelíbí naše klobouky. Po chvilce dohadování si půjčujeme erární šátky na hlavu a vcházíme. Obcházíme širokým bulvárem vodní nádrž, uprostřed které stojí zlatý chrám. Po vystátí dlouhé fronty navštěvujeme chrám uprostřed stojatých vod a prohlížíme si jeho vnitřní vybavení i zpívající Sikhy. Po prohlídce celého areálu se vracíme do hotýlku, objednáváme si večeři a pivo a seznamujeme se s Holanďanem Theesem. Jsem unavený, a tak nechávám společnost společností, na hodinku si sedám k internetu a posílám domů pár mailů. Poté odcházím spát.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

9. října – čtvrtek

 

Budím se celý doštípaný, Honza je na tom podobně. Nevím co to bylo, ale pravděpodobně nějaké blešky v posteli. Beru do ruky Autan a celý spacák i postel pod ním pomstychtivě vystříkávám sprejem. Po snídani se vydáváme na místní vlakové nádraží a sháníme se po lístkách do Delhi. Vypadá to na menší problém, nebo lépe řečeno, na nějaký velký festival v okolí, neboť lístky prostě nejsou a nebudou dříve než za pár dní. Rozhodujeme se tedy obejít kanceláře zajišťující lístky na autobusy. Rozdělujeme se a pátráme po agenturách, které by nám mohli zprostředkovat jízdenky, nakonec s Honzou domlouváme v jedné cestovce jízdu nočním sleeper busem. Majitel cestovky nás ujišťuje, že lístků je dost a že to nebude problém. Poté s Honzou navštěvujeme Mata Temple, známý Hinduistický chrám a absolvujeme naboso procházku umělou jeskyní naplněnou po kotníky vodou. Oběd si dáváme v Crystal Palace. Tandoori chicken tu mají sice vynikající, ale 200 rupií za pivo je skutečně moc. Ve dvou zde necháváme za útratu celkem 600 rupií a s plnými břichy se vracíme na hotel.

 

 

V odpoledních hodinách nás odváží syn našeho starého indiánského průvodce rikšou na pákistánskou hranici, kde chceme shlédnout vojenskou přehlídku. Po příjezdu zjišťujeme, že o přehlídku je velký zájem jak z řad turistů, tak i z řad místních. Horko těžko se prodíráme davy lidí a Marie nám mizí z dohledu. Nakonec se nám podaří vklouznout na tribunu pro ženy a poté dále mezi turisty. Výhled máme docela dobrý. Moderátor vykřikuje národní hesla a začíná rozehřívat dav. Na druhé straně se o podobný výsledek snaží i pákistánský moderátor, ale chvílemi je řev na indické straně tak velký, že z druhé strany hranice není nic slyšet. Proti sobě se vydávají vyparádění vojáci, předvádějí perfektně nacvičené pochodové prvky a za velkého potlesku a fandění sundávají indickou vlajku. To samé se děje i na pákistánské straně. Podívaná je to zajímavá, ale chvílemi mi dav místních přijde tak rozvášněný, že dát jim do rukou flinty, tak nevím, jak by to dopadlo.

 

 

   

Po opuštění tribuny se z davu vynořuje rozzuřená Marie a pořádně nám všem vynadá za to, že jsme jí všichni utekli a nechali jí uprostřed tolika lidí samotnou. Něco na tom bude, ale stalo se a už to nelze odestát. Největší porci hubování naštěstí slízne Jirka, ale ani já nezůstávám zcela ušetřen Mariiných výčitek. Po přehlídce se už za tmy vracíme rikšou zpět do Amritsaru. Večer se znovu vydáváme ke Golden Temple, evidentně je uvnitř množství lidí a tak je město poněkud vylidněné. Na hotelu opětovně pořádáme malý večírek s Holanďanem, který nám nadšeně vypráví o návštěvě místního biografu, film prý byl skvělý i přesto, že nerozuměl ani slovo.

 

 

10. října – pátek

 

Dnešní ráno je naštěstí bez bodanců dotěrného hmyzu, Autan pravděpodobně zabral a všechny hmyzáky zahubil či zapudil. Po snídani se vydáváme do města. Procházíme se uličkami a tržišti a vybíráme dárky domů. V Amritsaru je spousta krámků se šátky a šály a prodavači se nám neustále snaží něco prodat. Nakonec kupujeme několik zaručeně pravých pashmina šátků za pár stovek rupií. Nastal čas zakoupit lístky na bus do Delhi. Tohoto úkolu se ujímáme s Honzou a vyrážíme do cestovky, ve které nám včera přislíbili pomoc. Chlapík ze včerejška tu není a nikdo si nás nevšímá. Až na několikáté připomenutí naší přítomnosti nám kdosi sdělí, že lístky už jsou dávno vyprodané. Obcházíme okolní cestovky jednu po druhé a všude pro nás mají stejnou odpověď. Teprve v šesté kanceláři se nám podaří zakoupit čtyři lístky do sleeper busu. Celí natěšení se vracíme na hotel.

 

 

   

Odpoledne ještě navštívíme nedaleko Golden Temple umístěnou zahradu s pohnutou minulostí z dob britské nadvlády. Na měkoučkém trávníků se dá příjemně poležet a tak zlehka dřímeme, zatímco si Marie povídá s nějakým Indiánem až z daleké Kalkaty. Večeři před odjezdem trávíme ve společnosti Holanďana, který odjíždí hodinku před námi do Rajastanu. Chystá se na velký velbloudí festival a dost se na to těší. V průběhu večera si k nám přisedají také dvě Američanky. V devět večer odcházíme s batohy na dohodnuté místo odjezdu autobusu. Bus přistaví relativně na čas, nacházíme si svá místa a připravujeme se na cestu. Z ničeho nic se však objeví několik policejních vozidel a berou si na mušku zrovinka náš autobus. Zbylé dva autobusy, které také míří do Delhi, pomalu odjíždí, ale ten náš stojí zablokován policajty a my vůbec nevíme, co se děje. Policisté se neustále dožadují nějakého povolení a provozovatel cestovky jim ho ne a ne dodat. Nakonec za volant autobusu usedá policista a chystá se odjet bůhví kam. Narychlo vytahujeme naše batohy ze zavazadlového prostoru a hledáme někoho, kdo by nám vrátil peníze za cestu, která se nekoná. Bezvýsledně.

 

Po hodině nic nedělání se okolo autobusu strhne malá občanská revolta. Ostatní cestující z našeho autobusu spolu s místními zevlouny vytvoří stohlavý dav a za divokého skandování protestují proti nastalé situaci. Policisté, jak rychle se objevili, tak rychle mizí a my znovu nastupujeme do autobusu. Konečně vyrážíme na cestu a užíváme si pohodlí sleeper busu. Máme s Honzou společnou kóji s dvoulůžkem, kde se můžeme pohodlně natáhnout. Honza téměř okamžitě usíná a já si vleže vychutnávám jízdu nočním Amritsarem ve výšce nějakých tří metrů. Nakonec mne také přemáhá únava a začínám dřímat, zatímco bus uhání k jihu směr Delhi.

 

 

11. října – sobota

 

V osm hodin ráno jsme v Delhi. Bohužel nás náš autobus odvezl neznámo kam. Chceme ihned pokračovat dále do Agry, ale z místního malého nádražíčka tam nic nejezdí. Bereme si rikšu a přejíždíme na jiný autobusák. Jak se ovšem ukazuje, ani z tohoto do Agry nejede vůbec nic. Cestou se ještě stavujeme v malé cestovce, kde se nás kamarádíčkové našich rikšounů snaží trochu natáhnout. Následuje další přesun rikšou a konečně nacházíme autobus směřující do Agry. Tentokrát usedám k okénku já a Honza si sedá blíže do uličky. Dobře jsem udělal. Skoro celou cestu ho otravuje a zle dotírá banda indiánských výrostků. Držel se statečně, sice jim párkrát peprně vynadal, ale na místní borce čeština holt neplatí J. Cesta do Agry trvá dalších pět hodin. Cestováním jsme opět zabili téměř celý den, jediným světlým okamžikem celé dnešní tour byla jízda s vyhlídkou na Taj Mahal a průjezd okolo Agerské červené pevnosti. Po vystoupení z autobusu nastává opětovně stereotyp se sháněním hotelu. Další hodinu strávíme na cestě rikšou po všech možných a nemožných hotýlcích a já vidím, že Honzovi už zase začínají z vybíravosti našich společníků téct nervy. Nakonec se přeci jen ubytujeme, avšak v nepříliš pěkném, lépe řečeno v nevábném hotelu. Jako vždy je většina hotelů plná, ale naštěstí máme na druhý den zamluvené pokojíky v poněkud útulnějším hotelu, než je ten stávající. Po večeři se vydáváme na Sadar Bazaar a celý ho procházíme. S Honzou obdivujeme v jednom krámku umně vyřezávané slony, nosorožce a jiná zvířátka. Cena těchto suvenýrů je značná, proto zatím nic nekupujeme.

 

 

 

12. října – neděle

 

Vydáváme se busem na výlet do mrtvého města Fatehpur Sikri. Jedná se o velký chrámový komplex se spoustou paláců ležící ve vzdálenosti 37 km od Agry. Po vystoupání mnoha schůdků, předání bot do opatrovnictví domorodých bubáků a obdržení velkého kusu látky na zakrytí našich holých nohou, procházíme monumentální branou a dostáváme se do obrovské dvorany. Místní mešita je kopií mešity v Mecce.

 

 

 

 

 

Odháním prodejce a místní průvodce a vydávám se na prohlídku. Jeden průvodce je tak neodbytný a tak dotěrný, že nakonec svolím k tomu, aby mne zde provedl. Ostatně sám tvrdí, že prý není průvodce, pouze student a že nechce žádné peníze. Po půlhodině vysvětlování, ukazování a předvádění místních architektonických skvostů mě však zatáhne do boční uličky a naplní mi ruce umně vyřezávanými kamennými sloníky a jinými věcmi. Nezbývá než něco málo nakoupit a utéct. Naštěstí se objevuje Honza a upoutává průvodcovu pozornost, já po anglicku mizím. Počkám si na Honzu ukrytý za sloupem a zjišťuji, co všechno mu vnutil a dokázal prodat domnělý student. Dále pokračujeme společně, procházíme celý komplex paláců a zahrad. Poté, co prozkoumáme celý areál, usedáme do stínu stromu a čekáme na ostatní, po půlhodině nás přestává bavit čekání i odhánění chlapce s koníkem zapřaženým do vyšňořeného vozíku pro turisty, a vydáváme se je hledat.

 

 

 

 

 

 

 

 

Jsou bohužel teprve někde v polovině prohlídky, takže opět opouštíme areál a další půlhodinu zevlujeme na jedné ze vstupních bran do areálu. Když se konečně naše dvojka ukáže, vydáváme se s Honzou na pivo a ostatní za prohlídkou městečka pod palácem. Po krátké návštěvě hospody, nákupu předražených baterek do foťáku a dlouhém čekání na místním autobusáku, hrajeme s jedním místním taxikářem psychologickou hru o cenu odvozu 4 lidí zpět do Agry. Hra se hraje následovně. Přichází taxikář a nabízí odvoz za svou cenu. Odmítám a navrhuji naši cenu. Taxikář se směje a odchází. Po chvíli posílá své dvě ratolesti domluvit nižší než původně požadovanou cenu. Trvám si na svém a zpovzdálí se směji na taxikáře, který si vyslechl od svých děcek výsledek jednání. Toto kolečko se opakuje ještě dvakrát. Cena se postupně snižuje, ale vím, že i když vyjednám cenu jakoukoliv, autobus bude vždy levnější. Proto se ani nesnažím Jirkovi nabízet odvoz taxíkem. Hra končí příjezdem autobusu a prohrou taxikáře. I když už jsme v autobuse, ještě jednou posílá děcka s tím, že přistupuje na mou původní cenu. Smůla, autobus se pomalu zaplnil a my odevzdáváme své rupie štiplístkovi. Ještě věnuji jeden rychlý úsměv poraženému taxikáři a vyrážíme do Agry. Autobus je přeplněný, a tak jedna mladá žena rozděluje své dětičky do jednotlivých lavic a dává je na starost ostatním spolucestujícím. My jsme naštěstí žádné dítě nevyfasovali. Řidič opět jede co to dá a dětičkám není moc dobře. Těsně před Agrou se jedna ženina ratolest poblinká přímo na oblečení svých dočasných opatrovníků. Mladíci si z toho však nic nedělají, očistí si oblečení a vyměňují si pobavené úsměvy. Teprve po třech týdnech pobytu vidím, respektive slyším, že i Indiáni se dokáží rozčílit. Někde vpředu v autobuse vřeští stará Indka, pravděpodobně se nepohodla se štiplístkem. Zdá se však, že většina okolostojících cestujících je na straně štiplístka, takže tato hádka nemá dlouhého trvání. Cestou je nám také doporučena jedna z lepších restaurací v Agře. Po příjezdu, přestěhování do jiného hotelu a rychlé sprše, do ní skutečně zamíříme. Bereme si rikšu a domlouváme se s rikšákem, že na nás počká a doveze nás také zpět na hotel. Restaurace je však na naše poměry docela drahá, takže nakonec večeříme úplně někde jinde, avšak máme vlastního číšníka, restaurace je parádní a cena dobrá. Dávám si vynikající Tandoori Chicken, fresh lemon water a pivo. Místo namíchaného fresh lemonu mi však přinesou celý kalíšek sirupu, což v kombinaci s grilovaným kuřetem není úplně nejlepší kombinace, jak se již brzy ukáže. Každopádně tento večer jsme si všichni pochutnali. Všichni kromě Marie, která si chvilku po jídle stěžuje na křeče a urychleně vyhledává toalety. Nevypadá úplně nejlépe, takže raději vyklízíme restauraci a odjíždíme zpět na hotel. Po návratu na hotel se s námi dává do řeči mladý Izraelec a ptá se na Taj Mahal. Po krátkém rozhovoru se domlouváme, že na prohlídku vyrazí s námi. Budíček je v pět ráno.

 

 

13. října – pondělí

 

Vstáváme v pět ráno. Je mi tak nějak všelijak a začínám pochybovat o vhodnosti kombinace kuře plus sirup. Moje pochyby se ukazují jako oprávněné po druhé návštěvě toalety. Taj Mahal čeká, beru si Ercefuryl a vyrážíme. Mladý Izraelec kupodivu také vstal, takže se nás i s rikšákem vsouká všech šest do jeho malinké rikšy. Rikša zastavuje u parku, dál musíme po svých. Je půl šesté a před vchodem do Taj Mahalu se začíná tvořit fronta. Naštěstí jsme u pokladny pro cizince první. Stojíme a čekáme, až se objeví prodejce lístků a my budeme moci vejít do areálu. Fronta na vstupní bráně se neustále prodlužuje, stejně tak fronta na lístky. Cítím, že se ve mně něco děje. Během chvilky se mi dělá nehezky zle. Opouštím frontu na lístky a ptám se ostrahy komplexu, kde jsou záchodky. Jsou samozřejmě uvnitř a celý komplex bude otevřen až za 15 minut. Vím, že tolik času nemám. Vyrážím do parku, kde jsem před příchodem k pokladnám viděl restauraci. Bohužel, dopadá to stejně jako před malou chvilkou u brány. Nedá se nic dělat, odbočuji do parku a hledám klidné místo…. K bráně se vracím zrovna ve chvíli, kdy kluci koupili lístky a hlavní vchod se otevírá, ještě nezbytné projití detekčním rámem, a jsme uvnitř. Ocitáme se v zahradě a jdeme k druhé bráně. Po zprůchodnění i této brány se nám otevírá pohled na probouzející se Taj Mahal. Čekáme na rozbřesk a zatím obdivujeme Taj z dálky. Po rozbřesku věnujeme prohlídce vnitřku hrobky i celého širšího okolí ještě dvě hodinky. Na konci prohlídky musím opět vyhledat toaletu a docházím k závěru, že kuře se sirupem skutečně nebyla dobrá kombinace.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

   

Vracíme se na hotel, odkládám neúčinný ercefuryl a aplikuji normix. Zkouším spolykat pár banánů a zapíjím to čistou vodou. Poté se necháme dovézt před hlavní vchod do Agerské pevnosti a následuje prohlídka této památky. Stále mi není dobře, celý den přežívám jen na banánech. Oběd po prohlídce Agra fort neriskuji, raději se vracím na pokoj a odpočívám. Večer mi už je trochu lépe a tak se vydáváme s Honzou na nákupy. Vracíme se do včera objeveného antikvariátu a kupujeme velké vyřezávané slony. Po celém dni už mám banánů až po krk, zkouším předraženou mini pizzu a čekám na následky. Naštěstí se nic neděje, proto ještě po návratu na hotel strávím hodinku na internetu, pro jistotu však na noc aplikuji třetí tabletku normixu.

 

 

 

 

 

 

 

   

 

 

   

 

14. října – úterý

 

Ráno absolvujeme snídani v našem hotelu (já pro jistotu volím banány) a vydáváme se na vlakové nádraží. Bohužel, náš vlak má zpoždění a tak zbytečně 2 hodiny okouníme na peróně. Po nákupu několika drobných cetek přichází čistič bot a nabízí své služby. Boty mi vycídil dokonale, dokonce je chtěl zašít, ale to jsem mu naštěstí včas zakázal. Jsem s ním velmi spokojen a tak ho obdarovávám 50 Rupiemi. Marie mu ještě pro jeho ženu věnuje malý řetízek původem z Čech. Na to čistič mizí a za mnou chodí jeho konkurenti, kolik že jsem mu za to vyčištění zaplatil. Raději si to nechávám pro sebe, zřejmě dostal dost na to, aby to pro dnešek mohl zabalit a jít domů za svou ženou.

 

   

 

 

 

   

   

Konečně přijíždí náš vlak. Nacházíme si s Honzou svá místa a uvelebujeme se na jednom lůžku. Doufáme, že se mezi nás nebude chtít vmáčknout nikdo z místních. Celá cesta trvá pět hodin a během ní kolem nás prochází 20 pokoutných prodavačů čehosi, několik čističů bot, zametačů a také pěkná řádka žebráků. Čističe rovnou odháním, zametačům a několika prvním žebrákům věnuji pár Rupií a pak už raději dělám, že spím. Na jejich pošťuchování a žvatlání nereaguji a hraji mrtvého brouka. Chlapík naproti v kupé si nechal stejně jako já vyčistit boty, načež si čistič žádá pět rupií. Chlapík však vytahuje necelou polovinu požadované částky a čističe odhání několika nevlídnými slovy. Můj čistič byl tedy zaplacen skutečně královsky. Po příjezdu do Delhi absolvujeme známé kolečko s hledáním hotelu. Poté, co se konečně ubytujeme, vydáváme se na Connaught Place. Cestou si prohlížíme luxusní prodejny a moderně oblečené Indy a poprvé za tři týdny si sami sobě připadáme špinaví. Objevujeme KFC a já konečně zapomínám na chuť Chowmein a Biryani. Ještě chvilku se motáme po městě a necháme se provázet místním vekslákem. Poté, co nesplní své sliby ohledně bazaru s tibetskými výrobky, se mu obracíme zády a jdeme na metro.

 

Metro je čisté, prostorné a moderní. Malinko mne zaráží dlouhá fronta před vstupem, ale jen co se dostáváme na řadu, původ fronty je vyjasněn. Každý holt musí před vstupem do Metra projít detekčním rámem. Kupujeme si lístky a vydáváme se směrem k Red Fort. Bohužel, Red Fort je v této večerní době již zavřená, tak si alespoň po trojnásobném snížení ceny kupuji od jednoho Indiána sadu pohlednicových fotek této památky. Metrem se vracíme do blízkosti hotelu a zbytek cesty doběhneme pěšky. Na hotelu si uspořádáme malý večírek a časem do něj přibíráme i dvě Finky.

 

 

15. října – středa

 

Ráno si ke snídani objednávám pizzu. Poté se vydáváme na Main Bazaar nakoupit pár posledních drobností a suvenýrů. Na oběd se stavujeme v MCDonaldu a na večeři pro jistotu v KFC, neboť už i jen při letmé vzpomínce na biryani se mi ježí chlupy až na zádech.. Ještě před odjezdem zajdeme na dvě piva do putyky a poté je již třeba myslet na odjezd. Náš hoteliér nám zajišťuje Taxi a to nás bezpečně odváží na letiště. Naše putování pomalu končí, čeká nás už jen cesta letecky přes Moskvu domů. Poflakujeme se po letišti a jsme svědky zajímavé scénky. Postarší Francouz za hlasitého lamentování vyhazuje ze svých tašek nejrůznější věci jako jsou trička, džíny, voňavky a časopisy a cpe je do nejbližšího koše. Druhý Francouz mezitím Marii vysvětluje, že místní ostraha nedovolí tomu prvnímu vzít si do kabiny letadla tolik příručních zavazadel. Každopádně poté, co se rozčilený Francouz zbavil některých věcí a počet jeho příručních zavazadel se smrsknul na požadované minimum, odchází a mizí v útrobách letiště. V tu chvíli přichází Mariina chvíle, tričko ani kalhoty jí nezajímají. Bohatě jí postačí pár časopisů na čtení. Poté ještě Jirka kontroluje velikost Francouzovi konfekce, ale zjišťuje, že se mu nic nehodí J.

 

Konečně se všichni naloďujeme na palubu ruského letounu a vydáváme se na mnoha hodinovou cestu k domovu. Vzhledem ke všem prožitkům se mne téměř ihned zmocňuje spánek, zaspím první jídlo a budím se až na letišti v Moskvě. Tady už si dám raději pozor a silou vůle se držím, abych znovu neusnul a nepřišel i o druhé jídlo. Po snídani však opět usínám a probouzím se až těsně před přistáním v Čechách.